24.6.17

O snech s předky (ke tvorům méně hmotným)

Sny, v nichž vystupují mrtví lidé, které snící znal, bývají často po probuzení plné otázek a i mnohdy traumatické.  Většina lidí není na ně zvyklá a spíše, než radost z nečekaného setkání, navozují děs. Již někde slyšeli o různých věcech a tuší, že jsou nějaké mezi nebem a zemí. Možná se setkají s různými pohledy, že jde o duše, případně jen symboliku zavrtanou do jejich vlastní myslí.

Pro mne lidé zesnulí nejsou mrtvoly, strašidla, ale předci. Osobnosti na druhém břehu, pokud člověk žije nějakou esoterickou tradicí, bere je i ve snu vážně. Potom je pohled na ně jako na archetypy promlouvající k člověku ne příliš blízkým, neb právě osobnost předků, ne jejich odosobnění, dává tradici smysl. Byli zde, žili své životy, dělali věci po svém a přesto zůstalo něco jako odkaz - dědictví, něco, co máme i v genech a proto reagujeme tak, jak reagujeme.

Kultura, ze které pocházím, vnímala sny a předky ve snech ne jako pomatené putování mysli bez kontroly, ale jako skutečnost, že někdo se nám něco osobně snaží sdělit, předat informaci, případně varovat. Mnohdy i skeptickým individuím tuhla krev v žilách, protože tato sdělení uměla být velice přiléhavá i na to, co sami snažili se utajit. Ve snech neprobíhal jenom život odtržený od denního, ale mnohdy jasně navozovaly řešení nějaké konkrétní situace, nalézaly inspiraci...

Sny s předky zahrnovaly vždy jistou symboliku v sobě. Buď šlo jakoby o posun v čase, kdy jak snící, tak jeho zesnulý předek se ve snu potkali oba jako žijící lidé. Anebo, což již vypadalo hororově, do běžného života pronikl předek, o němž se vědělo, že je mrtvý. Prakticky naivní otázky typu, a co tady děláš, když si umřel,  kladli mí předkové svým mrtvým předkům ve snu pouze ve svých prvních snech s mrtvým člověkem. Nicméně každému snícímu bylo od počátku jasné, v jaké snové situaci se ocitnul.  Záměrně používám spojení s mrtvým člověkem a ne o mrtvém člověku, což by bylo přeci jenom něco jiného, scénář napsaný myslí. Jistě, i takové sny mohou být, jenomže jsou naprosto jiné. Nestává se v nich, že jiný žijící člověk ví, o čem se vám snilo, dokonce vám nevyřizuje vzkaz, o kterém mrtvý řekl, že vám jej vyřídí, události ve snu zmiňované se neodehrají stejně...

V mnohém zesnulý předek či předkové, obvykle v situaci, kdy člověk ví, že jsou mrtví, jej někam vedou. Stávalo se běžně, v komunitě, kde jsem žila, že oslovený ve snu odmítl s nimi jít. Dostal strach, aby jej nepřevedli na druhý břeh. Aby nezemřel. Často po takovém snu onemocněl a velmi prosil mrtvé, aby jej nechali žít. Jenomže v tom je právě ona zkouška iniciační, nebát se a jít. Tradovalo mnoho takových příběhů, které byly interpretovány tak, že kdyby ten člověk šel, zřejmě by na nemoc umřel. Nu, těžko říci...

Moje osobní zkušenost je trochu jiná. Takovému pozvání jsem neodolala a šla s mrtvým předkem na místo, z něhož jsem pozorovala střípky, které se odehrály po dobu dalších 13 let mého života. Seznámila jsem se svým budoucím já... místo strachu jsem položila otázky, které trápily některé mé blízké lidi a uviděla jsem  jako film přehrané odpovědi. Vše to potom v realitě proběhlo, jak bylo v tom rychlém filmu. Závěrem mně mrtvý předek vyprovodil z toho místa zpět, já se probrala a měla jsem dobrou story, z níž žijícím příbuzným tuhla krev v žilách. Možná i někdo přede mnou pozvání přijal, jen raději mlčel, by nevyvolal strach a obavy v okolí. Neonemocněla jsem. Místo toho jsem potkala nejbližší žijící zesnulého snového průvodce, která mi sama od sebe vyřídila od tohoto průvodce pozdrav, neb to měla ve snu přikázáno a předala mi drobnost, dárek, který měl verifikovat slova zesnulého průvodce (jak měla ve snu přikázáno). Byla jsem první v rodině, kdo dostal za těchto okolností dárek od zesnulého, což vzbudilo další vlnu hrůzy. Ale jak se mé vize začaly naplňovat, naštěstí některé na sebe nedaly čekat dlouho, všichni se uklidnili. Ovšem jinak se běžně stávalo, že obdobný sen měli v časově blízkém okamžiku i dva lidé. Často jsou i svědci, kteří je slyšeli sny vyprávět, ještě než si je mezi sebou konfrontovali.

Od té doby jsem se potkávala tu a tam se svými mrtvými předky. Jakoby se někdy vytvořila cesta, po které mně pozvali k sobě a poté následně poslali zpět... a vždy jejich sdělení se ukázala pravdivými.

Občas, v posledních létech potkávám ve svých snech zesnulého člověka, kterého jsem mohla za svého života potkat, kdyby se naše cesty sešly. Jenomže se tak nestalo. Přesto, nějakým způsobem se protkaly v tomto stavu. Nějak se přimotal do okolí mého projektu, který pořád je ve stádiu potencionálním, neb jeho spuštění již na mně nezáleží. Asi se v souvislosti s tím projektem občas ocitám v nějaké čekárně, než nastane čas. Evidentně zde mnoho lidi nepobývá, když jsme zde sami. On také čeká, na svojí životní družku, o níž tvrdil u prvního setkání, že se ještě načeká, neb její pouť na zemi má býti dlouhá. Nu, zdá se, že dlouhé má být i spuštění mého projektu. Někdy prohodí pár slov k něčemu, co s projektem souvisí, jakože se má ještě stát... vždy míval pravdu. Někdy jen tak sedíme tiše, on vykonává čajový obřad nebo i ukazuje kaligrafie.

Z mého pohledu jde o zvláštní věc. Neznala jsem jej, takže neumím ani říci, zda to, co mi říká, je srovnatelné s někým, kdo existoval. Tady se moc na občanský průkaz nehraje. Ani na jméno, hodnost, sféru. Zde jde o důvěru a respekt, jakož i nenarušování linie, za kterou ten druhý již nechce jít.  

Neumím si představit, jak ze sebe doluji prohlášení, byl to můj mrtvý předek a zároveň nebyl, pouze imago ve snu vytvořilo jeho obraz. Ne potom, co jsem prožila, v čem jsem vyrostla. U lidí více materialisticky založených očekávajících na vše vědecké a racionální zdůvodnění, je taková argumentace v pořádku. Osobně se domnívám, že Strážce prahu raději volí tento přístup, než-li konfrontaci, kterou by lidé neunesli. Přeci kvůli vnímání toho za zrcadlem se nebude ničit lidský život. Sice takoví lidé zřejmě na můj přístup budou pohlížet s nemalým podezřením, nicméně budou se muset smířit se skutečností, že jsou i takoví, jako jsem já. Jistě, z minulosti své rodiny, lidí z mého prostředí a z mé vlastní lze předložit něco jako důkazy. Neb tyto věci se udály, proběhly. Jenomže toto není ani hra o důkazech. A nevidím sebemenšího důvodu, proč bych měla jinak přistupovat k bytosti, která tvrdí, že byla žijícím člověk, jen se nejedná o mého předka nebo někoho, koho jsem znala.

V tomto svatojánském příspěvku není mým úmyslem čtenáře děsit či jinak vyvádět z míry. Sny do okultismu patří a stejně tak předkové. Jen by bylo fajn na ně nahlížet ne skrze vyčtené o tom, jak nahlížet na sny, nýbrž skrze osobní zkušenost.



  






12.6.17

Mění se lidé?


Lidé mohou změnit přístup, visage, mohou vystoupit z rozjetého vlaku anebo naopak nastoupit do jiného. Ale mění se tam uvnitř anebo jenom stejné myšlenkové vzorce, stejné cítění vkládají do něčeho jiného?

Tam někde uvnitř to bude pořád ta stejná bytost, která se v lepším případě poučila a jinak přistupuje k žití. Anebo také ne a své chyby opakuje pořád jako by běhala v uzavřeném kruhu... jako křeček či veverka...

Něco v nás, to, co nás pohání, se umí vyloupnout a kultivovat, to je základ všeho... potom nejde o jenom nějakou změnu, ale transformaci. Ta se dříve, či spíše později projeví i na těle... a taktéž i na okolí...

Změna je proces, který zabere nějaký čas, neb rychlá práce nemá dlouhého trvání... Její účinky, i když nastanou, nemají dlouhého trvání... Nelze docílit změny pouhým rozhodnutím bez dlouhodobého fixování.

Změna není to, když člověk něco opustí, jen aby se stejným způsobem věnoval něčemu jinému. Typickým příkladem jsou vztahy, ukončení jednoho mnohdy přeroste do obdobných problémů se vztahem dalším. Nejde mluvit o změně, ani když se jeden/jedna zbaví nepohodlné přítelkyně/přítele (lze libovolně křížit). Zpravidla přesouvá své chování na dalšího v řetězci či v hlavní linii.

Jistě, změna spočívá v odstřihnutí nežádoucího vlivu, ale až poté, co je to odžito, ne násilná forma ukončení, neb zamanu si. Některé věci je dobré prožít si do živého, již více se nezopakují. Když porážka, tak vychutnat ji do dna, by více již nebyla... jen tak lze ji později otočit ve vítězství...    

9.6.17

My greeting to Mání

































Hail Mání!

Hail Lord of giants!


Your cold light is so calm... We follow you, we children of the night... 

5.6.17

Jejich přítomnost (Ke tvorům méně hmotným 5)


























Slyšíte zvláštní zvuky? Praskání, šustění, jakoby cupitání drobných krysích nožiček? A když projdete své okolí uprostřed noci nenalézáte žádný zdroj těchto zvuků? Máte pocit, jakoby se váš sluch zesílil, až přes zavřené okno slyšíte, jak někde v dáli bouchly dveře od auta a hlasy vylézajících pasažérů, zvyky elektrických spotřebičů, ač znějí sebevíce hororově, pořád to není ono podivné, co slyšeli jste. Uklidněni, že se jednalo zřejmě o zdání usínáte, a ono se to opakuje tutéž nebo následující noci. Máte pocit něčeho podivného, nehmatatelného, nevysvětlitelného... Jakoby cizí přítomnost něčeho, co není vidět.

Je to zvláštní, ale nikoli neobvyklé. Neznamená to, že nějaká příšera se vás snaží sníst nebo podobně, děje se tak, protože máte zesílené vnímání. Citlivý jedinci jakmile se lámou sféry a něco z méně hmotné proniká více do hmoty, tedy se manifestuje, lépe slyší a koutkem oka zachytí i kradmý stín. Neobvyklé a neznámé věci děsí či alespoň vzbuzují ostražitost, což právě bývá překážkou přímého kontaktu. Pokud tyto věci vzbuzují obavu, nemá cenu se do nich nutit, výsledek by nestál za to. Nicméně ten, kdo umí magicky pracovat, umí si to, co mu skutečně nesedí, dát od sebe pryč a naopak vytvořit podmínky pro to, co mu sedí. Myslím tím i člověka, kterému třeba kontakty a manifestace entit nesedí, anebo si jednoduše myslí, že nic takového není. Jak psala jsem již předtím, není více nevěřícího, než-li magika přesvědčeného o správnosti a pravdivosti svého paradigmatu.

Myslím si, že nejlepší je ponechat věcem volný průběh, ať přiblíží se to, co nějak tak energicky souvisí s povahou člověka. Nechat to přiblížit se, jak to je jen je člověk schopen unést v danou chvíli a pozorovat. To, co má povahu něčím naší energii podobnou, neděsí posléze, naopak je poměrně pravděpodobné, že si na sebe zvyknete. A tam může vzniknout základ něčeho jako přátelství.

Možná se čtenář zeptá a co z toho budu mít. V první řadě dobrodružství a zážitky, které nemá každý. Jde o natolik jedinečné situace, že on sami o sobě postačí. Časem půjde o poznání právě toho, co je oné bytosti blízké, jak si člověk ji bude postupně poznávat a odhalovat jeden závoj za druhým. A nakonec, není vyloučena ani pomoc bytosti odjinud při řešení různých životních situací. Jenže pozor, ani oni neumí zvládnout vše... jsou jiný, z našeho pohledu více mocní, ale jsou jistá individuální omezení i na druhé straně. Pokud jde o inteligenci zvyklou buď svojí podstatou nebo zkušeností, či obojím, na člověka, minimálně umí poradit natolik dobře, že při zachování se podle její rady, se dějí zázraky. Jenomže k tomu je potřeba umět naslouchat, zachytit správně to, co je sdělováno a nepochybovat, neb pochybnost brání konání.
O tam ale blíže příště...

Někdy, pokud si člověk s nějakou bytostí dosti dobře sedí, bývá kontakt procesem, který zabere dosti času. Je poměrně pravděpodobné, že to, co se k nám souká skrze sféry, nějak známe skrze své éterické tělo, někde tam v nevědomí je zasunutá informace o kontaktu v rovině snů lehce nevybavitelných. Je-li tomu tak, bude ona bytost, ale i vaše éterická část hledat způsob, jak dosáhnout manifestace a kontaktu ve bdění. Mnohdy se toho lidé bojí, neb rozlišují mezi změněným stavem vědomí a jeho běžným stavem a mají obavy, že by nutně muselo docházet k zkreslení. Tato obava je reálná a umí ji překonat pouze praxe.          








30.5.17

Stagnace



Slova, která hladí po duši a rozplývají se ve spánku...

Poznáváš to, co zdá se neuvěřitelným snem... a ani nevíš proč, necháváš si jej zdát...

Nevěříš, že mohlo by to být tak, jak se píše a říká... nerozumíš tomu, proč, ale pořád něco nutí tě snít ten sen dál... ač realita pokulhává...

a možná právě proto, řečeno bez obalu, ... neb tuze vzdálená, nebezpečí ovládá a drží na uzdě... neohrožuje a nehrozí, že přišla by, zabušila na dveře příbytku tvého...   



A život poklidně v ospalém tempu žene se dál... ne, nenudíš se,
 spíše jakoby smysl vyprchal do ustavičného opakování rutiny, v níž topí se podstata zapomenuté duše tam někde za rohem...
natahuješ ruce, myslíš, že dorazí a nakopne tělo, jsem zde a tak tedy dýchej... 


A proto měl bys jej - ten sen o tom, co nikdy nemělo se stát... oživit... 
Anebo ne a v táhlém odpoledni si namlouvej, jak nepotřebuješ nic víc, než to, co prožíváš...
Stagnace...

  

21.5.17

Ty nesprávné důvody (o múzách jinak)



Jestli se na něčem shodne pohled okultistický a mystický, je to právě přístup k uznání. Pokud člověk něco dělá, měl by to dělat, protože musí, neb vychází to z něj, bez ohledu na uznání či naopak nezájem. Bez ohledu na pochvalu anebo nepříznivou kritiku. Protože cokoli člověk tvoří, tvoří to především pro sebe, ale ono, nakolik to je srozumitelné dalším lidem, představuje věc naprosto odlišnou. 

Jenomže k tomuto poznání je potřeba dojít, jinak jsou to pouze slova napsaná na papíře někým jiným a člověk sklouzává k: tomu se to říká, když je teď slavný a jeho knihy si kupuje hodně lidí, překládají se do jiných jazyků.... nebo jak tomu bylo i v mém případě, mudrlant, zase něco přečetl a teď exhibuje, přitom sám za slávou si triko honí. Nicméně tehdy kdysi dávno jsem se s podobnými slovy setkala u autorů knih o magii, astrologii a u různých mystických přístupů.

Touha chtít něco dokázat někomu jinému je pro člověka přirozená, i když není právě tím, kdo by se chtěl zalíbit všem a ani netrpí syndromem zneuznaného dítěte, které se mohlo přetrhnout a pochvala od rodičů nepřicházela. Jde o touhu udělat dobrý dojem, protože někdo člověka inspiruje a on by pod tím dojmem chtěl udělat něco velkého, co by zapůsobilo na osobu, která právě inspiraci probudila, vyvolala...
Jenomže jak to již tak bývá, mnohdy nás lidé inspirují a ani si to neuvědomují. Vůbec by je nenapadlo, že právě vy jste začali něco, co by je mělo potěšit. Snaha o získání uznání je svým způsobem romantická a komická zároveň. Myslím si, že jde o nástroj universa - sil, jež múzami zveme, jak přesvědčit člověka, aby vůbec začal. A následně jej zbaví potřeby či závislosti na uznání, protože...
...protože jako naschvál vám nainstalují onu personu, tedy zdroj inspirace, která je k tomu, co děláte, netečná. Dokonce mnohdy děláte něco, čemu ta osoba ani nerozumí, jen potvora universum ve vás vyvolalo dojem, že právě toto jí baví a ouha a právě vy k tomu máte talent, víte, jak by jste to udělali. 

Jenomže, ať děláte, co děláte, narážíte na hradbu mlčení.

Právě tento okamžik je velice podstatný. Pokud provádíte něco, co vás baví, nepřestanete, pomalu a jistě zjišťujete, že ani přestat neumíte. Nacházíte smysl v tom, co děláte. A protože vám jde čistě o pozornost a pochvalná slova jedné osoby, aniž by jste to přímo zamýšleli, dostane se vám uznání odjinud, od lidí, kteří tomu, co děláte, rozumí, neb sami něco podobného dělají, či je oslovuje ono nehmatatelné něco. 
Ne, múzy nehrají čistou hru... ne z pohledu lidského vnímání. Pro ně je podstatné něco jiného. Právě to, že nemáte snahu zalíbit se obecnému vkusu, neb na to ryze pragmaticky ani nemáte myšlenky. A zatímco vám místo oslavného "páni, lidé mně berou" vrtá hlavou spíše demotivující "jak to, že nic neříká, ví vůbec o tom, co dělám?" ony potvůrky vás donutí postupně překračovat hranice, protože tento způsob je nejjednodušší, rozptýlit pozornost něčím úplně jiným, aby jste si energicky neblokovali tvorbu. Neb nic člověka nedonutí tolik sáhnout na dno jako princip, nedaří se mi to. 

Múzy patří do světa idejí a je na člověku, jak si jejich vliv podá na hmotě. Potvůrky umí v člověku zase vyvolat ideje přesahující rozsah jiného člověka. A na této vlně takové podivné inspirace ve snaze dosáhnout cíle člověk jede, až jednoho krásného dne se probere a zjistí: sice ona osoba asi pořád neví, že jste, natož, o co se snažíte, neb na vaši existenci pod náporem vlastních události nejspíše zapomenula, vytěsnila ji a vůbec ji na vás, ani na tom, co děláte nezáleží. Pro šťouravé, až tato situace nastane a vy si nedáte pokoje, garantuji vám, že kroupy, které se na vás seženou, budou dosti hnusně cítit.

Obrat a zlom v situaci. Najednou ideál dostává lidský rozměr... až vagabundský, neb většina lidí narušení vlastních kruhů neumí unést s noblesou. Prozření, kdy si člověk uvědomuje, jak komické bylo jeho očekávání. Jistě, v danou chvíli si člověk připustí všechny doposud před jeho zraky skryté NECNOSTI a vidí onu osobu zase z druhého břehu.

Múzy umí k inspiraci a zápalu využít cokoli, ono prosit o jejich přízeň i toto sebou nese, nicméně pořád ještě docela příjemný způsob, jak člověka něčemu naučit. Byť člověk něco dělá z nesprávných důvodů, může se situace převrátit, neb dříve nebo později tyto důvody odpadnou a zůstane jen to, co vykonal, co vytvořil. Budoucnost je výzvou sama o sobě, o přijetí lekce a pochopení - není nic důležitějšího, než vytvářet něco, co jde přímo z nás. Ať již je to cokoli. Potlesk nebo vypískání... vše časem se může otočit.

20.5.17

Ke štěstí a vytrvalosti






































Své příspěvky hodně zaměřují na magii. Jenomže ne každý se k magii dostane, má potřebné vlohy vidění a vnímání a i ti, co je mají, nemají mnohdy zájem je rozvíjet, protože jednoduše chtějí žít úplně jinak. Nakonec je právem každého člověka zvolit si. Ve svém životě jsem potkala i lidi, kteří možnost volby nemají, neb magii se věnovat musí a dokud to nepochopí, jejich život se klátí. Ovšem těch je v populaci minimum. Dnešní příspěvek bude o obyčejné vytrvalosti a snaze stát si za svým. 


Každý z nás má nějaké vlastní cíle, již jenom žít, pokusit se vychovat děti, vydržet v partnerství, vztahu, v manželství, dělat práci s pocitem, že to vše dává smysl, ... nepřijímat postoj, že jsem pouhým kolečkem ve stroji, jednotkou matrixu... vyžaduje odvahu a odhodlání. 
Lidé, kteří spoléhají na Boží vůli a s důvěrou se obracejí k němu skrze kněze, prostředníka, asi nebudou mými čtenáři. Všechen ten okultismus zde je zastraší anebo se o to postará jejich zpovědník. Pokud si člověk věřící v jakéhokoli boha nenajde cestu k němu sám a bude odkázaný jen na vedení kněží, stane se pouhým poddaným, který svojí energii dobrovolně odevzdává nějaké organizaci a mnohdy si to ani neuvědomuje. Přijde mi, že takový člověk vidí svět skrze filtr. Proti takovým lidem nic osobně nemám a rozumím i jejich děsu, když narazí na někoho, kdo sám svůj život drží ve vlastních rukou. Jen soucítím s jejich zbytečným utrpením.

Bylo by omylem předpokládat, že pouze magie, okultismus či mystika vedou člověka k opravdovému životu. Vedou k opravdovému životu pouze ty, které niterně oslovují, ale jsou i jiné způsoby, jak být sebou, jak rozproudit svojí energii a žít v souladu s vlastní Vůli, svými záměry.  Příliš mnoho lidí se dopouští té chyby, že považuje vlastní cestu a přístup za volně aplikovatelný pro všechny. Dokonce se domnívá, že kdo to nemá stejné, je hlupák, protože jeho ego zaslepuje vše.  Tím podstatným motivem pro každého je cokoli, co člověka naplňuje a dělá jej šťastným. Dává jeho životu rozměr hloubky. 

Obvykle, když člověk s něčím začíná, vše se daří, jde od ruky, je radost cokoli dělat. Jenomže dříve nebo později, jak nastupuje rutina (nelze se jí ubránit a navíc pro fixaci je potřebná), přicházejí potíže a překážky. Již nejde postupovat mílovými kroky, naopak, mnohdy člověk přijde o velkou část vydobytého území, nastává období ztrát. A právě v tomto stádiu je zlomové, jak se člověk rozhodne. Vytrvat anebo uznat porážku a začít něco nového. Zanechat toho, co se nezdařilo a začít znovu je fajn, dokud člověk i v 50 nezjistí, že je pořád jenom věčným začátečníkem. Velice těžko se dělá úsudek. Někdy vážně postačí se něčemu věnovat chvilku, člověk získá to, co chce a přejde na další věc. Jenomže teprve čas ukáže, zda tento úsudek byl správný anebo v člověku zůstává pouze pocit ztráty, lítosti a zmaru. 

Úspěch je spojen nejenom s talentem, dřinou a vytrvalostí, ale i kusem štěstí... něčeho, co člověk až tolik neovlivní. A právě magie poskytuje nástroje k tomu, aby člověk toto štěstí zachytil. Je to něco jako umění nechat foukat ten správný vítr do plachet, jenomže ona pomohla již při výběru materiálu, tvaru a také dodala komponenty na stavbu lodi a vedla ruce správným směrem. Funguje něco podobného i u člověka, který jaksi není s ní sžitý?

Domnívám se, že ano. Jde-li člověku o něco, pozná v jistých okamžicích inspiraci, která provede jej dál. Těžce se tato inspirace popisuje, je nádechem, jemuž lidé mají tendenci nevěřit, ač ji zaznamenávají. Osobní šťastná vlna každého z nás. Jen se na ni naladit. A právě to je to nejtěžší. Dokud člověk nepřijme i svojí neracionální část, prakticky toto nepůjde. Nejsme jenom to, co si uvědomujeme, čeho se dotýkáme, jsme mnohem více.
Další podstatnou překážkou je sebelítost. Ono neustále připomínání si křivd, jejich utápění v drogách a alkoholu nevyřeší nic. Vidět svět optikou lidí, jež člověk považuje za své nepřátele, spolehlivě zničí každého. Závist a žárlivost brání prosté víře v to, že lze doopravdy uspět, že to, co člověk dělá, je správné. Mnozí chtějí něco dokázat ne kvůli sobě, ale kvůli někomu jinému. S takovou výbavou může člověk zachytit pouze odlesky štěstí.
Mnozí, jímž se nedaří, nabudou pocitu, že štěstí musí pomoci. Prostě si to nějak zmanipulují. Dovolím si říci, že manipulaci, má-li být zdárná a trvalá vyžaduje nemalé finanční náklady a i tak, zde hrozí poměrně vysoké nebezpečí, že se to proflákne. Takže hrozí další náklady na manipulaci, která by  zabránila profláknutí první manipulace. Manipulátoři si myslí, jak nejsou chytří a jak se jím něco nedaří. Mnohdy právě kvůli toleranci ostatních, ale ta má své meze. Je mnohem jednodušší potkat Mága, než manipulátora, který toto umění skutečně zvládá. Téměř vždy jsou to trapní amatéři, jímž hrozí, že uvěří vlastní lži. A přesně takto manipulace přivede člověka do pekla, sice nevidí duchy, ale vidí sebe tak, jak nikdo jiný na světě. Manipulace nabízí snadnou cestu, takové to "panebože dej lehko". Vede k povrchnosti, halo efektu, ale ve skutečnosti  si lidé velmi brzo uvědomí, že manipulátor je trapnou figurkou. Oni samotní zapletení do uzlu vlastních lží ani již neumí si vystavět normální vztahy, to, oč jím jde, a co se jím daří, je pouhá závislost.

Zachytit vlnu štěstí, vystoupit na ní a vézt se, plynule navazuje na další, vyžaduje být především nad věcí a upřímný k sobě samotnému. Jestli má šanci něco přežít, je to opravdovost pocházející z hlubiny. To jedince zadrhnutý sebelítosti a pokoušející se manipulovat ani pochopit nemůže, neb jeho osobnost by to rozbilo na tisíce kousků.    

Odstranit z osobnosti tyto zbytečnosti a mít odvahu nelhat, vyžaduje silnou psychiku. Zase, kdo se opravdu věnuje magii, praktikuje, ten efekt po čase dorazí sám. Člověka to zbaví utrpení. Jistě, lze toto i bez magie, jsou i jiné obory lidské činnosti, které kultivují tělo a dávají možnost duši projevit se. Pokud jde člověk do hloubky, neulpívá na povrchu, je jich mnohem více, než se na první pohled může zdát.

Klíčem k tomu, jak kultivovat osobnost je vytrvalost. Chce-li člověk vytrvat, zbaví se hodně omezujících nálepek, nemůže si dovolit postavit své na lži a manipulaci. Vytrvalost, myslím opravdová, vede po postupných, třeba i drobných krůčcích k úspěchu. Ono není problém rychle na sebe obrátit pozornost, ale kdo si vzpomene zítra, pozítří, za měsíc... Bez sebelítosti člověk přijde na to, že když problémy nedramatizuje, pořád se v nich nehnípe, ony samy odezní. Rozplynou se. Naopak v těžkých chvílích by pozornost měla být maximálně věnována tomu, co je ohroženo. Ohrožení chce jenom trochu taktického přístupu. Proč jít na ruku překážkám a dívat se na náš projekt skrze ně? Proč nevyužít překážku k pokroku s tím, že člověk vyzkouší úplně nový přístup? Kreativita představuje ten nejlepší způsob, jak zachytit onu přelétavou mušku zlatou a nechat se jí vést.

  

15.5.17

Přístup k těm odjinud (Ke tvorům méně hmotným 4)


Skutečnost si vytváříme sami.  A to právě tím, jak se stavíme k tomu, co je objektivně dané, co existuje. Je na nás, zda si věci uděláme podle sebe anebo naopak podřídíme se konvencím či názoru většiny. Můžeme být pro druhé nečitelní anebo naopak transparentní. Můžeme druhým porozumět anebo se od nich distancovat.


Stejně tak je to se světem méně hmotným. Lze tyto vrstvy ignorovat, lze je nebrat v úvahu a dovolávat se k ním jenom když je skutečně zle, lze vědět, že tam někde jsou, ale raději nekontaktovat, nenavštěvovat, neb je to divné a také je lze zavrhnout, odsoudit, vybrat si jenom něco z nich, či naopak být otevřeným i tomuto.

Je to jen a jen na nás. Budeme jednat tak, jak je u většiny lidi obvyklé, tedy ignorovat či se bát a chtít prostředníka v jiném člověku, anebo naopak se staneme lidmi, kteří mají přímý kontakt?

Možností je bezpočet, včetně různých kombinací. 

Stane-li se, že člověk se dostane do styku s něčím takovým, může pořád ignorovat zjevné. Anebo může si jen tak na ně mávat, vědět, že jsou, ale nevydat se na cestu dál...

V začátcích je potřeba oddělovat fantazii od skutečného imaginálna, od toho, co je opravdové, byť méně hmotné. Ano, chtěla jsem trvat na tom, že v začátcích, jenomže ono je potřeba toto pravidlo mít na mysli pořád. Pokud jde o autentičnost, je potřeba být pozorným a vnímat jinak, než racionálně. Neznamená to, že člověk bere vážně každou smyšlenku a že vše vnímá doslovně. Vlastní smysly umí napodobit cokoli, právě proto je potřeba vnímat pozorně.


Existuje pouze jediný test pravdivosti, a to projevy v běžném životě. Kontakt s bytostí odjinud se projeví nejenom v méně hmotných vrstvách, ale i běžném životě, časem, postupně dochází k transformaci, neb propojením sfér dostává člověk k dispozici úžasnou energií, která si umí najít cestu sama a projevit se. Lidé, jejichž život je samá tragédie neuspořádaný a pořád jenom lepí jednu díru za druhou, jsou oběti vlastního druhu. Kalamity a nešťastné události nejsou známkou záškodnictví jejich osob, ale toho, že sami žijí v bludu. Buď onen kontakt je jenom jejich vlastní fantazie, která se dá také dost dobře zhmotnit, anebo bytostí s níž jsou v kontaktu vůbec nerozumí a konají opak toho, co by konat měli, možná pod vlivem instrukcí, které jím jejich ego samo podsunulo. 

Když člověk pozoruje jakoukoli věc, vždy ji vidí trochu jinak, tak se pozná dobrý pozorovatel. A stejné je to s nimi, odjinud. Když člověk čte víc krát báseň, nachází v ní nové a další významy. Možná proto ony bytostí zvyknou některá slova častěji opakovat u více  "sezení", aby člověk uměl hledat v nich jako v básní. Jejich význam je nejenom doslovný, ale skrývá se pod ním i spousta metafor. Jedno sdělení různé vrstvy má. Proto oplatí se jej zapsat a nechat nabíhat obrazy, které vyskakují.
Nemusí to být jenom slova, někdo lépe vnímá obraz, či náladu. Někdy to může znít jako řeč člověka, jindy jako hudba se linoucí či série obrazů v různých sekvencích.     


I na nás samotných je, zda půjde o kontakty řídké anebo pravidelnou záležitost, jak často a jak dlouho v tomto setrváme. Znám lidi, kteří mají podobné věci odloženy pouze na dlouhé zimní večery, či na procházky přírodou. Různé prostředí pro nás může být spojeno s různými bytostmi, k nímž můžeme mít rozdílné vztahy.   

12.5.17

Promluvy s neznámým (Ke tvorům méně hmotným 3)

Navazuji na předchozí části Prví a Druhou, v nichž jsem se zabývala otázkami, že nemá smysl se snažit o přesnou klasifikaci, neb tito tvorové bývají různí, také jsem ukázala, že magií lze vyrobit efekt jakéhosi jiného tvora a měla jsem snahu popsat jaké to je z pohledu lidí, kteří skutečně mají kamaráda tak říkaje za oponou. Nejsem si jistá, nakolik toto mé povídání bude přínosem bez přečtení si předchozího, ani zda vůbec bude zajímat lidi, kteří jaksi vztah s ničím méně hmotným nemají či nikdy neměli. Nicméně ti, kteří mají vlastní zkušenost, asi má slova přivítají, neb o tom, co člověk zná, se čte rádo.

Především  si dovolím podotknout, že z různých důvodů, na které v tomto seriálu postupně narazím, není jednoduché mít kamaráda odjinud. Podobné známosti vyžaduji silnou psychiku i vůli. Kladou nesmírné nároky na toleranci a respektování svobody jiného tvora. Inteligence pocházející odjinud zde není pro to, aby člověku imitovala zlatou rybku, vyhovovala jeho vrtochům či mu jakkoli sloužila. Pokud se dá vůbec o nějakých výjimečných kvalitách jedince majícího takovéto funkční známosti mluvit, tyto jsou poněkud v jiné rovině, než té, kterou lidé obvykle uznávají. Takový vztah ovšem nenahrazuje a ani nemůže zcela nahradit kontakt a vztahy s jinými lidmi. Začátky bývají různé, jenomže takový vztah nemůže dlouhodobě vydržet, má-li být náhražkou za vztah s lidmi, či manifestaci nesplněných přání. Konec bývá jednoduchý, bytost již více nepřijde.

Nedorozumění se nelze vyhnout. Hmotné a méně hmotné již jenom z logiky věci má rozdílné sféry vlivu, kde energie působí trochu jinak. Výhodou takových kontaktů je, že člověk může poznat své méně hmotné částí a dostat se i do prostředí, kam se běžně lidé nevydávají. Zpravidla až po vyzkoušení si méně hmotného prostředí člověku dojde, proč pro některé věci jakoby ne a ne dojít ke konsenzu. V našem poněkud těžkopádním prostoru se myšlenka realizací zpravidla degraduje a jakákoli čistá esence musí být smíchaná s jinou, aby vůbec mohla být hmotnou. Jistě i forma tolik příznačná pro hmotné nutně omezuje obsah. S hmotou žel se ztrácí na přesnosti. Proto to, co si magií vyrobíme v prostoru méně hmotném, nevypadá stejně na hmotě. A pokud ano, stejnost obalu ještě nezaručuje i stejný obsah. Povede-li se i něco krásně dostat do hmoty, je potřeba počítat s tím, že to nemusí vydržet dlouho. Ovšem bylo by chybou kvůli tomu rezignovat na hmotu, je potřeba s tímto efektem počítat.

Lze s nimi vést konverzaci, dialog? Nepochybně ano. Bude to ale trochu jiný dialog, než-li s člověkem. Velkou roli hrají pocity a spontánní vjemy. Nicméně lze postupně si nastavit energii a natrénovat i dialog slovní, pouze je potřeba počítat s něčím, jako vsuvkou fantazijní, kdy psychika člověka má tendence více slov slyšet, by se sdělení stalo na straně jedné srozumitelnějším, ale hranice ke zkreslení vedoucí není pevně dána a zejména v počátcích je více, než pravděpodobné, že autentická slova jsou střídaná s frekvenci slov zkreslujících. Není ani řešením nebrat vše doslovně, neb právě ona přesná autentická slova jsou myšlena právě tak, jak je slyšíme. Praxi tomuto člověk uvykne a naučí se rozeznávat, ale není jiné spolehlivé metody, než-li prověření časem. Neb ono pravdivé a autentické se samo postupně verifikuje. Mnohdy překvapivě to, co zní neuvěřitelně je skutečnou pravdou.

Vedení takového dialogu vyžaduje vysazení racionálních soudů a úsudku. Brát sdělení jak jsou, pokud možno zapsat a po čase se k ním vracet. Mám podezření, že pro tyto bytostí je nepochopitelná schopnost člověka vázat na jejich sdělen vlastní ambice a touhy. I pro ně je potřeba trochu praxe a zkušenosti, aby si na tento ryze lidský přístup uvykly a trochu s ním počítaly. Dalším problémem je jejich schopnost proniknout k jádru věci a říci bez obalu svůj pohled. Toto může vypadat jako něco neomaleného. Zdá se, jakoby neměly pochopení pro naše sklony zaobalovat sdělení, jednat takticky či dokonce se před nimi obhajovat. Podobné tendence člověka je matou. Což je zřejmě příčinou nedorozumění a běda, když na základě takového slova mají tendence udělat člověku radost tím, že mu vytvoří podmínky pro zhmotnění onoho zaobaleného.

Jak naznačila jsem, tyto kontakty jsou náročné, pokud je člověk nemá pouze ve snové rovině. Na čas, energii a jiný způsob uvažování. To je ostatně důvod, proč mnohdy z prvotního nadšení  se stávají zřídkavými a třeba časem, až nějak se vyřeší důvod, pro který člověk entitu volal, ustanou nadobro. Jakýkoli další podobný vztah již je takový trochu jiný.

8.5.17

O zbavení se touhy


plamínky touhy je potřeba držet, by nespalovaly...
... by neničily...
... by neuzurpovaly...
neb potom vše ovládne strach...







Před plamenem touhy spalujícím vše smysluplné mnozí varují a vskutku oprávněně. Touha zakaluje úsudek, rozšíří se do oblasti, kde nemá co dělat a nakonec vše pohltí a vyvrhne znehodnocené zpět. Umí navodit iluzi čehokoliv, takže běda tomu, kdo jí podlehne. Zaslepené smysly nepoznají, co je pravé a co hrané, obalamutí myšlení a šíří pouze utrpení... neb touha nemá nikdy dost a po spálení všeho dostupného, chtěla by spalovat dál. Kdo touhy neumí se zbavit, bude jeho magie vždy jenom hračkou v rukou dítěte, která je možná věrnou imitaci nástroje, ale jako nástroj použitelná není. Jen založit si deník přání, co nabubřele vyskakují a ukazují díry v osobnosti.

Touhy se lze zbavit pouze jejím poznáním na vlastní kůži, tedy hlubokým prožitím, až do morku kostí. Zdá se, že magie, když přijme energie člověka, nastolí mu takové školení, kurs, z něhož by New Age vymetači kursíků skončili v péči psychiatra. Umí navodit situace, kdy jakoby člověk má přání, o němž doposud nic netušil, na dosah ruky. Seč zpočátku to odmítá, probere se v něm démon touhy, vedoucí k nepokoji a utrpení. Provází člověka ve snaze ukázat mu vlastní stín a uvědomit si své největší slabosti. V zápalu touhy povšimne si jich, až když jeho touha je jakoby na last minute okolnostmi vytažena do neřešitelna, neb ono vytoužené, na čem si člověk pracoval, dařilo se mu, rozplyne se jako mlha, po které nezbude nic... kromě otázky, zda nešlo o pouhý sen. Touha umí vše spolehlivě zničit...

Kdo pochopí lekci, místo utrpení a s ním spojenými pocity, najde vnitřní klid. Neb prohlédl lekci, kterou mu magie udělila. Pochopil, ač ne racionálně, že takto nějak zbavil se toho, co činí lidské tvory nešťastnými a závislými na všelijakých okolnostech kolem sebe. Naučí se, jak krásné je opanovat plamen touhy, co spalovala. Teprve poté poznává, co je to skutečná vášeň a jak krásně umí entusiasmus sám o sobě vyřešit cokoli... protože navzdory tomu, že ještě před chvíli spalován touhou viděl vše popleteně, bez perspektivy, vše kolem se mu zhroutilo, uměl sám sebe dostat do bodu, který ukázal mu, jak zbytečný humbuk si kolem sebe vyrobil.  

V magii existuje ohromná past "Já chci!" Ono prosazování připomíná spíše dětský vzdor, než-li Vůli. Popravdě nemá s ní společného nic. Jde o opar nezralého puberťáka, který si právě něco usmyslel a universum mu dává lekci pomocí drsných kopanců v interakci na jeho nesmyslný rozběh hlavou proti zdi. Kdo nepochopí, pořád jenom bude mlátit hlavou do zdi uvězněn v zajetí iluze vlastních ambicí.

Svět kolem nějakým způsobem reaguje na nás a mnohé ambice jsou spojené okolními reakcemi bez ohledu na vztah k niternu. Mnohdy děláme věci spíše pro druhé, než-li pro sebe. Ignorujeme, že jakákoli změna začíná u nás samotných a místo toho se snažíme měnit druhé, aby dělali to, co chceme, jak bychom chtěli, bez ohledu na jejich vlastní volbu. A tak se lidé dostávají do spletitých vztahů, které ne a ne rozmotat, neb energie víří a zamotávají vše do nepřehledného klubka. Není tolik podstatné, koho v nás vidí jiní, to jenom do strnulosti klišé sklouzává, ať je to sebevíce příjemné i lákavé. Podstatné je to, co nikdo nahlas nevysloví a nepojmenuje...pravá podstata ukrývající se v nás. To, co uchopíme si sami a vytvoříme cokoli jenom budeme chtít.

Jakmile člověk přestane manipulovat okolím, přestane se zajímat o to, co ti druzí, zbaví se utrpení a získá svobodu. Není to až tak jednoduché a pro mnohé nedosažitelné. Pouze ten, kdo umí být sám se sebou, umí sdílet s jiným v podstatě cokoli.  

         

24.4.17

Než odpálíte nálož, aneb proč se vyhnout pomstě




Mstít se je jako odjistit granát a hodit jej po tom druhém... Někdy se v afektu ani nestihne odjistit pojistka a potom člověk vypadá jako debil...


V tomto příspěvku se pokusím čtenáři vysvětlit, proč msta jako taková postrádá smyslu. Osobně ji považuji za velice hloupou, ale mi se to povídá, neb v tomto směru nemusím vynakládat přespříliš energie, abych se nemstila. Netrpím pocitem, že teď tam musím hodit granát nebo se pomstít, v podstatě ani není proč.   

Úvodem se sluší říci, že msta je velice nízká až zavrženíhodná pohnutka, která navíc problém sám o sobě nevyřeší. Pokud jde o etickou stránku, není o tom pochyb. Jenomže většina lidí na nějaké etické důvody kašle, neb ona primitivní touha v nich ovládá osobnost. Takže se zaměřím spíše na pragmatickou stránku věci.

Především člověk vyrovnaný k ní neutíká, naopak, představuje pudovou reakci na stres ve falešné naději, že provedením odvety původci stresu se mu uleví. Dočasně jistě. Je to jako kopnutí do zdi, jímž si lze zranit nohu. A také za cenu, že ze sebe udělá politováníhodného kreténa. Msta vzbuzuje nežádoucí pozornost a důvody k ní vedoucí nikoho až tolik nezajímají, každý vidí jen škodlivý následek. V lepším případě nějaká hodná duše polituje velikého mstitele, neb jde o chudáčka, který neuměl ustát... 

Msta je řešením zkratovitým, možná první pomoc spočívá v onom typickém vychladnutí, neb pomsta za studena spěje k opanování msty. Ve stresu mstitel spoustu věcí nedomyslí a mnohdy se nestačí divit. Až opadne adrenalin z akce, opadne i radost, neb mu začnou docházet jiné, nežádoucí následky. Ovšem za ty si již může jenom on sám. 

Mstitelé se často dovolávají práva a nějakého svého pseudonároku na mstu. Jejich vidění je ryze subjektivní, zatímco právo stojí na objektivních veličinách. Jejich alibi nebývá pro okolí přijatelné. Naopak, často působí dojmem šílence, jemuž hráblo v bedně. Však proto často prvotní obranou lidí proti nějaké akci bývá, oni mi to udělali, protože se mi mstí za... Msta diskredituje.

Jedná se pouze o důsledek toho, co již pojmenoval Konfucius: "Když se vydáš na cestu pomsty, musíš vykopat dva hroby."  A ten druhý je vždy pro mstitele...
Msta je saň vícehlavá a živí ji krev mstitele, ať si ten namlouvá cokoli. Spolehlivě zničí sám sebe, jde o úpadek, neb energie by mohla být věnována něčemu smysluplnému. 

Mstitel, což považuji za nejhorší efekt touhy po pomstě, nežije svůj vlastní život. On se probírá životem své oběti, pokud se mu nedostává aktuálních informací, vytváří si fikce, či její fiktivní život, který jej strhne natolik, až se stává obětí. A hádejte, kam jde a na čí podporu všechna ta energie.

Proč se nemstít

Nemstím se, ani těm, co se mi pokoušeli pomstít. Jednak mi přijde idiotské najednou napadat lidi, kteří mi kdysi byli blízcí, přinejmenším legrace jsme si spolu užili, něco si i řekli. Proč? Jen proto, že ta doba skončila, což není příjemné, případně skončila způsobem mi nemilým? Dál se v tom hnipat skutečně někam nevede. Minulost je hodná poučení, ne setrvávání v ní a lpění na tom, co bylo, brání vzniku nového.

Také jsem vypozorovala, že mstít se i v situaci, kdy mi někdo hodně uškodil v jakémkoli směru nemá cenu. Po světě běhá dost mstitelů, kteří se paradoxně svojí pomstou směrovanou na mně mstí dotyčné osobě způsobem vskutku duchaplným, a že zasáhnout skutečně umí. Osobně v tomto spatřuji efekt fungování systému maat.

Odpuštění znamená něco pustit, pustit hadr, který člověk drží v hubě jako pes a ještě se o něj rve, aniž by mu docházelo, jak bezcennou kořist svírá mezi zuby. Zanechat stavu, v němž se zvedá tlak i adrenalin a oběhový systém podobné věci velice  těžce snáší. Pustit, nechat být... záležitost, na které sám mstitel lpí, ale nikoho kromě něj již nezajímá, spíše každého slyšet o ní otravuje. Nic jiného, než-li prohlubování sebelítosti a křivdy, která možná kdysi byla, ale je nepřiměřeně umocněna.


Msta po rozchodu

Jsou chvíle, kdy člověku přijde msta jako jediné správné řešení, domnívá se, že takto si zachová sebeúctu. Mluvím o ženách opuštěných pro jinou ženu, neb muži podobné situace neumí ustát a spíše jím jde o to, rychle a pohodlně se zbavit žhavého problému. Opravdu stojí za to proškolovat tu druhou, která beztak bezmezně věří svému milému a v podstatě ji umí vymluvit i díru do hlavy?

Naopak. Kdo chce kam, není potřeba mu v tom bránit. Pravděpodobnost, že všechny své nálady si vybije na své vyvolené, časem poměrně stoupá. Než hledět na toho, který byl, je perspektivnější hledět, jak se podobnému typu člověka vyhnout a jak neudělat stejnou chybu. Většina žen bývá opuštěných právě proto, že pro svého drahého dělaly až příliš... možná až patologicky přespříliš... A touha po pomstě způsobuje pokračování v nevhodném modelu chování, ač Universum podalo pomocnou ruku právě v rozhodnutí muže být s tou jinou.

Závěr

Milý mstiteli, ať tak či onak, snaha o mstu neuleví, spíše bývá druhým pro smích. Pokud narazíš na oběť, která nepřistoupí na tvojí trapnou hru, ztratíš mnohem více. Člověk mající sebedůvěru sám v sebe ani nemusí tvé konání použít k ukázání světu, jak jsi bídný, to zvládáš dokonale sám. Baví-li tě energicky dotovat jiného, jen tak dál! Spřádej plány a bav se tím, jak se do tvého života začínají vkrádat okolnosti, při nichž se rozhodně nudit nebudeš. Pocit, že ztrácíš vládu nad kormidlem může být chvíli adrenalinový, ale časem každého unaví.        

23.4.17

O vlastnění...

Potřeba vlastnit je spjatá s člověkem až přímo instinktivně, snad souvisí s pudem sebezáchovy, neb dává člověku jisté garance, jistotu, sebejistotu, společenský status... Tvrdit, že se člověk obejde bez vlastnictví, je tvrzením pokryteckým...neb člověk si tak mimo jiné i vymezuje svojí osobní zónu.

Prastaré rituály byly zaměřovány na prosperitu, udržení a získávání majetku, na úrodu a zvelebování. Neznám rituál, který by směřoval ke zbavení se majetku, zničení vybudovaného. Toho lidé docílili zpravidla předimenzováním rituálů plodnosti, či ztrátou původního zápalu a intuice. Vlastnění je potřeba pro přežití v materiálním světě. Pouze je-li člověk ukotven pevně v Malkuth, má cenu zajímat se i o jiné méně hmotné sféry Univerza. Meditace a koncentrace se dají efektivně provádět, když člověk drží pevně v rukou své zdraví a umí své tělo ovládat. Zároveň i techniky meditace a magie vedou k vylepšení tělesných podmínek.

Problém nastává, když se člověk stane potřebou vlastnit posedlý. Přestává rozlišovat hromadění od vlastní potřeby a rozumné míry zásob. Nakonec marketingové tahy obchodních řetězců jedou přesně na této vlně. Jsme hmotní, takže nějakým způsobem potřeba mít kousek hmoty, která je jenom naše, se u každého z nás projeví. Je fajn, přitom obklopovat se tím, co vyhovuje našemu naturelu, nejenom tím, co se komu povedlo nám prodat a vnutit... Mít věci, neznamená nimi být, člověk by měl umět unést jejich ztrátu, poškození a tak...

Potřeba vlastnit, je v podstatě potřebou po stabilitě, odtud vyšší nároky člověka, jemuž přestala stačit otépka sena do matrace či hliněná chýše... S potřebou vlastnit jsou spojené i jisté nároky, neb jistota a pohodlí jsou spojené ruku v ruce. Asi bychom nechtěli sedět s notebookem u svíce nebo nechat kapat vodu na knihu, kterou čteme.

Jakmile je potřeba vlastnit předimenzována, stává se život člověka nesmyslným, neb on sám cítí prázdnotu, kterou ne a ne ničím zaplnit. Na tomto světě není nikoho, kdo by mu umě pomoci, vyjma jeho samotného. Jeho touhu vlastnit neuspokojí doposud vlastněné a cítí nutkavou potřebu vlastnit ještě více. Tak vlastnictví mění se ve vášeň, která zabíjí... Posedlost, jíž se nelze bavit, vyznačující se abstinenčními příznaky.

Potřeba vlastnit není navázaná pouze na věci (movité či nemovité). Znala jsem ženu, která neuměla oka zamhouřit, neb si v hlavě pořád přehrávala, jak mohl někdo jen tak, vyhrát v televizi 100 tisíc, jak je to nespravedlivé, že tam nemohla jít ona (je jedno, že se nehlásila). Ubohé stvoření natolik posedlé majetkem, až každému, na koho jenom teoreticky narazilo, závidělo. Štěstí, že nezažila online éru, její týrání se závistí by nemělo konce...

Sága rodu Forsytů rozebírá jednu úžasnou touhu vlastnit a to touhu vlastnit, opanovat a pohltit osobu milovanou, nemožnost jednat s ní jinak, než-li jako s majetkem. Možná si čtenář řekne, jasně, to byla éra, kdy prodávalo se panenství ženy jako kráva na trhu. Jenomže touha vlastnit milovanou osobu přetrvává do dnešních dnů a není pouze neřestí mužů. Mnohdy bývá doprovázená žárlivostí stejně nesmyslnou jako ona závist o odstavec výše. Její trpké plody bývají umocňovány snahou po mstě, mnohdy jsou do toho navedeni i noví partneři, kteří tak pomáhají svým novým láskám kompenzovat zklamání ze ztráty, aniž by je napadlo, že jde o něco chorobného. Často lze najít ženy neumějící pustit nikam svého muže samotného (v tomto jakoby se role oproti předchozím stoletím obrátily). Vrcholem takové žárlivosti, na který jsem nevěřícně hleděla, je společný sociální profil, aby si ten darebák nemohl likovat i jiné, či bohové, dokonce ji soukromě psát.

Lidé poleptání žárlivými a panovačnými sklony svého partnera, neutečou-li, mnohdy se ke svému sladkému tyranovi naopak ještě více připoutají. Po čase tak těžce je poznat, kdo je obětí a kdo katem. Hra na totální souznění a absolutní obdiv může být ovšem kompenzací za něco, co si já třeba ani neumím představit. Mohu pouze věřit, že takto dány dohromady duše jsou jistým plánem Univerza na jejich vzájemné uzdravení se.

Svět citů v mnohém odráží náš vztah ke hmotě. Pamatuji si, jak mnohé ženy litovali ztracených náhrdelníků, řetízků a pod. Zvláštní, že tyto ženy měly těžký problém, jakmile jejich muži vybočili z běžné rutiny, nedejbože podlehli zájmu, který nedržel je doma. Zvláštní, že ani jednu z těch žen nenapadlo si věc ztracenou nahradit jinou, či pořídit obdobnou nově. Také jsem ztratila přívěšek i s řetízkem, používala jsem jej jako kyvadlo pro entitu, která kyvadlování nehověla a nenechala jsem si říci... Takže poučení a zároveň oběť pro narovnání vztahu. Běžně stane se, že něco se ztratí, něco nám dítě rozbije (snad jej za to neukamenujeme žalem vedení k nepříčetnosti), o něco vlastní šikovností přijdeme, ale zdravý vlastník takovou ztrátu přežije, aniž by si trhal vlasy. Běžně se stává, že partner má své zájmy (bylo by choré, kdyby se stal naší vlastní kopii v opačném vydání), neb rozdílnost a různorodost se doplňují...

Někdo rád sklo a porcelán na výstavce a jiný jej zase s oblibou užívá riskuje, že se něco užíváním rozbije. Ano, když se předměty uzavřou do skleněného prostoru, je vidět, že je máme a jediné riziko rozbití spočívá při utírání prachu z nich. A tak nějak je to i ve vztahu. Milovanou osobu lze uzavřít do výstavního prostoru, lze se ní pyšnit, anebo ji nechat žít, jak ona sama by chtěla... je to jen a jen na nás...

20.4.17

Podporovat věci blízké s rozmyslem



Život je mnohdy tanec mezi různými "zájmy"...
aby z toho nebylo jenom potácení se, je potřeba vynechat kompromisy a nepodporovat záležitosti, které svojí filosofii a podstatou je přesným opakem toho, co sami chceme... Nejde o hateování, jde o zabránění, aby se vytvořil energický chumel nesrozumitelna. Je potřeba si uvědomit, že energie je přímočará neřeší, jak my to myslíme a pod.

Mnohdy druhé podporujeme v tom, co sami nechceme, resp. chceme jinak a nestačíme se divit, jak se nám to z ničeho nic podělá doposud dobře fungující vztah, věc, záležitost. Takový triviální příklad z minulosti, pokud člověk podporuje (tj. vkládá energii) do lidí, kteří se práci vyhýbají, berou to na hůl, co to asi udělá s jeho práci? 
Po této zkušenosti vím, že pokud se mi něco nedaří, musím se zamyslet, kudy to energicky utíká mimo... či co má větší egregor....

Ryby alegorie

























Ryby jsou dva navzájem odvrácené srpky Měsíce. Řecká mytologie s nimi pojí ryby, které zachránily Afrodité a Érota před mořským Typhonem. Před tím, co vynořilo se z hlubiny a působilo jako monstrum. V Egyptě bylo znamení spojeno se dvěma životadárnými cévami Nilu, které rozvodněné lákají k rybolovu. Je to i epocha spojená s nástupem křesťanství.

Rybí mlčí a brouzdají se v moři, oceánu, který je symbolem kolektivního nevědomí. Vůbec egyptský mýtus o stvoření světa mluví o chaotických vodách, v nichž se ztratily Atumovy děti Tenuf a Šu. Po tomto zážitku, kdy Atum aktivoval své vševidoucí oko a  nalezl je, v sobě našli zalíbení a zplodili Nut a Geba. Nut a Geb měli spoustu dětí, hvězd, jenomže Nut v záchvatu šílenství (to se egyptským bohyním stává) všechny děti pozřela. Nazlobený Geb ji zahnal a ona obestřela zemi (Geba) oblohou, přes kterou pozřené hvězdy prosvítají. Právě Nut představuje hranici mezi řádem a chaotickými vodami oceánu. By mezi sebou tito dva bohové neválčili, postavil se mezi ně Šu a potkává se s Tenuf, když voda dopadá na zemi.

Se znamením  Ryb je spojená mytologie počátku vzniku světa a hrozba jeho ukončení potopou. Pouze Nut odděluje od chaosu vše živé. Z hlubokých vod vystupují monstra, pouze ryby mohou Bohy i lidi zachránit. Hranice mezi existenci a neexistenci může být velmi křehká, a právě toto se projevuje ve znamení Ryb.

Mlčí jako Ryba, s Rybou nikdy nevíš, na čem jsi. Často slýchávám tato klišé. Nu, pravdou je, že toto znamení je proměnlivé, ponořené do vnímaní kolektivního nevědomí a také se v něm může rozprostírat až bezbřehá empatie. Oddání se Rybám bez mezí vede k šílenství.

V tomto úseku horoskopu člověk nachází schopnost splynout s vlastními sny. Někdy stěží poznává fikci od reality, fabulaci od pravdy. Jenomže právě snové stavy s tímto znamením spojené vedou k rozšířenému vnímání. Vcítění se do poctu jakéhokoli jiného tvora, organismu, věci... Zde se nachází prostor pro mystiku.

Nebezpečím tohoto znamení je únik ve smyslu útěku. Omezení reality na minimum. Schopnost jakoby umět vygumovat to, co se člověku do života nehodí. Jistě, dá se tomu říkat chaosmagie par excelence, ale mystik by si měl uvědomit, že vše vygumované jinak se zase zapíše a třeba za více nepříjemných okolností. Neb odžít si své, od toho nikoho útěk nespasí.  


Vodnář alegorie






































Rozlévač vody a tvůrce deště. Tak jej označuje babylonsko-chaldejská a egyptská mytologie. Podle řecké mytologie, pouze on mohl zachránit svět před potopou. Je spojen i s Ganymedem, mladíkem, jehož dal Zeus unést, aby mu doléval číši.    
Není podstatná voda sama o sobě, ale nádoba. Ony dvě čáry v symbolice jsou dva hadi, nikoli voda, jak se mnozí domnívají.

Vodnář je ten, který směřuje za poznáním v esoterickém slova smyslu. Nejde o studium, jako u Střelce, ale o poznání ve smyslu vlastní zkušenosti, prožití a propojení se s tím, co člověk poznává. Nikoli rácio, nýbrž intuice je smyslem tohoto znamení.  Probuzení schopností, které v člověku tuze dřímají anebo naopak šarlatánství. Záleží na využití příležitostí tohoto znamení.

Archetyp Blázna představujícího zcela nezkrotnou individualitu. Zachycení inspirace, Múzy, osvícení. Necítí povinnost vůči nikomu, ani těm nejbližším, ani ti nesmí stát v cestě. Představuje nevázanost v absolutním slova smyslu. Nejde o rebelantství,  rebel se vůči něčemu vymezuje. Zatímco Vodnářovi je vše naprosto jedno.

Touha po poznání pravdy překračuje možností jiných znamení. Je potřeba si dát pozor, aby se z touhy nestala póza, neb právě pozérství je jeho temnou stranou. To nastává tehdy, když nezávislost je jedinou normou, jíž se rozhodne uznávat. Nezvládnutý Vodnář odmítá akceptovat jakýkoli závazek... je v tom vliv věčně mladého  nalévače ambrózie.



19.4.17

Kozoroh alegorie


































Ač kozoroh je zvířetem žijícím ve skalách pohybujícím se v terénu těžce dostupném, v astrologickém smyslu se jedná o Kozorybu. Dá se říci, že tomuto zemskému znamení ani voda není cizí.
Kozí ryba je známá z Egyptské mytologie, bývá vyobrazována se Sokarem, chtonickým božstvem, ochráncem zemřelých. Je spojen i se znovuzrozením Slunce a později i vzkříšením Usira. Je to ten, který otvírá ústa. Pán Rasetau, vládce podsvětí a vstupu do něj.
Řecká mytologie je spojená s Panem s kozími rohy, pomohl k vítězství Bohů nad Titány. Pan byl uctívám také pro náklonnost k Selené.
Romantická verze Kozoroha vede k jednorožci, což je spojení vlivu Pana a Selené.

Silnou stránkou i prokletím tohoto znamení je ambicioznost a veliká ctižádost. Právě skrze něj se člověk realizuje ve snaze něčeho dosáhnout. Kozorohovou předností je vytrvalost bez ohledu na cokoli dalšího. Na rozdíl od Berana nedělá kolem sebe energické výboje, ale postupně, tiše, místy až kradmo, krok za krokem postupuje za svým. Dá se říci, že okolí si mnohdy povšimne, až je hotovo.

Kozoroh trpí touhou hmotu sám formovat. Jeho příležitost spočívá v lhostejnosti vůči pochvale i haně. Saturn není planetou na výsluní, nicméně nedá si jenom tak něco rozmluvit.
Může se z něj stát morous vyžadující dodržování norem za každou cenu, anebo jedinec s pochopením pro ostatní, což dává najevo suchým humorem, ten také působí nenápadně.
Svým způsobem umí exhibovat, ale pozor nepřehrává nic jiného, než-li sám sebe, ovšem málokdo mu toto uvěří.

Cítí-li se člověk osamělý i ve slávě či nepochopen ostatními, nebo snad dokonce zhrzený, měl by využít silnou stránku tohoto znamení, pokusit se z toho, co doposud udělal, vytěžit nejvíce a jet sám a třeba i trochu jinak. Právě dobrá konstelace Kozoroha v našem horoskopu nám umožní dotáhnout věci dlouhodobé pro nás do zdárného konce.



Střelec alegorie



Střelec není postava ani luk. Podstatným je právě šíp letící v dál. Na tom, nakolik doletí, a co trefí, závisela existence klanu. Používal se k obraně, útoku, lovu. Metaforicky představoval modlitbu, která měla doletět až k Bohu, by jeho pozornost zaujala. Ne každý měl schopnost šíp správně vystřelit a potom právě let šípu představuje okamžik spjatý s tímto znamením.

Ačkoli ke Střelci vážou někteří astrologové Chairóna, tolik jednoznačná jeho vazba není. Nelze ani říci, že by společně s Jupiterem ovlivňoval toto znamení, každopádně zde bude zajímavé podívat se na konkrétní horoskop, jakou vazbu zde má Chairón k planetám ve Střelci, či k Jupiterovi. Snad jedině je potřeba dbát jisté opatrnosti a nenechat se vylákat Jupiterem, který by rád zaujal místo Slunce.

Právě ve znamení Střelce je ukryta odpověď na otázku, zda člověk má potenciál být pouhým snílkem a fantastou, anebo si své sny bude umět zrealizovat, neb jde o idey, jež činí jeho život lepším. Zda bude jenom zmateně pobíhat mezi různými zájmy, nebo se bude nalézat.
Přílišná zahleděnost nečiní z něj pouze tlačícího se do popředí, ale může jít i fanatika, falešného guru, člověka, který v sobě pociťuje nutnost kázat ostatním a  poučovat je bez ohledu na jejich vlastní potřebu.
Zde nalézá se dispozice k přenášení názorů vyčtených za své a život v teorii nebo naopak vlastní zkušenost a prožitek.
Půjde o věčného studenta kompenzujícího si nedostatek vzdělání poučováním ostatních, anebo zdravě sebevědomou osobou nemající potíže respektovat pohled jiného?

Štír alegorie
















Štír je prostorem pro tady a teď. Pojímá život a jeho energii, je jenom pochopitelné, že jedna z nejsilnějších sil k životu, sexualita, je pro jeho symboliku typická.

Mytologicky jej lze najít v Eposu o Gilgamešovi, v němž Štír přemůže lovce Oriona, přežije putování temnotou a navrací se k slunečnímu bohovi. Právě v tomto znamení se dají nalézt kvality pro vnímání nevědomí. Štír je zvířetem Artemis, která jej pošle na lovce Oriona, neb ten má v úmyslu vybít všechny zvěř v lese. Štír je zde v rovině jistého vykonavatele, který odvrací zkázu.

Štír ukazuje člověku možnost, jak odpoutat se od země, od běžného, a sejít do hlubiny vlastní duše. je to již hlubina, podsvětí, kde je člověk konfrontován ze smrtí, svými strachy a obavami. Je to cesta zasvěcence, proces vedoucí k iniciaci. Je to alchymická smrt, nutná k tomu, by člověk poznal sebe samotného. Člověk se tak skrze toto znamení dostává do hlubiny vlastní duše.

Právě Štír v nás bortí konvence a rebeluje proti autoritám. Může sice upadnout do náladovosti, ale to pouze, není-li naplněná jeho potřeba po prožití. Zde nachází se ten kousek v nás, kterému nejde o vázání se, ale o požitek a sexuální zkušenost samou o sobě.
Zde je ona osudovost, ber mně takového, jaký jsem anebo nech být. Zabij anebo udělej něco.
Nezvládnutý Štír vede k opanování pomstychtivostí a vrážení kudly do zad, zpravidla překvapivě nečekaně. Jenomže právě toto je známkou, že člověk by měl jít do hlubiny a pátrat po pravé příčině této potřeby.  

Váhy alegorie






































Váhy v řecké mytologii nenajdeme, po jejich původu je potřeba pátrat v Egyptské knize mrtvých, kdy duše člověka v zásvětí je položena na váhy proti pírku Maat. Pouze duše lehčí, než-li toto pírko směla směřovat k Bohům. Srdce těžší, než-li pravda, jejímž symbolem je ma´at, směrovaly do chřtánů Amemait. Váhy tak představovaly jistý konečný proces, poslední tečku za životem hmotným.
Později se setkáváme s aspektem Thémai, tedy bohyně spravedlnosti, která drží v rukou váhy.

Astrologicky Váhy představují mezistupeň mezi zdrženlivou Pannou a vášnivým Štírem, nakonec bez znamení mezi nimi by se těžko sestavoval horoskop, neb by se jednalo o jeden extrém proti druhému. Představují cestu, po které kráčí Psyché na cestě do říše Háda, by vysvobodila Érota. Podobný prvek lze najít i v mýtu o Orfeovi a Euridice. Psyché, která sestupuje do podsvětí, již není pouze nevinnou dívkou, ale dospěla v ženu, která je zodpovědná za své skutky. Psyché je také synonymem pro duši, která chtě-nechtě si uvědomuje, že život není jenom o světlých stránkách, ale je potřeba se vypořádat s temnotou, nejde pouze o známé, ale je potřeba dát prostor Neznámu. Pouze tak se život může stát celistvým.

Magicky představují Váhy právě střední pilíř, jehož přechodem se osobnost adepta magie srovnává. Přechází od sféry Malkuth po linii do Kether a čeká jej i pobyt v Daa´t, i kdyby nevím jak nechtěl.

Právě toto znamení dává člověku šanci uvědomit si, že jeho existence není pouze hmotné tělo, ale představují ji i složky mnohem subtilnější. Obvykle je poznává prostřednictvím krásy, umění, lásky, kdy není pouhým pozorovatelem či obdivovatelem, ale sám se intenzívně zapojuje. Právě zde se nalézá ono umění sladit mnohé, i zdánlivě nesladitelné.
Situaci napínají, často až hrotí, ale mají dar nepřetrhnout lano. Mnohé tolerují, ale přátelství a vztahy jsou zde brány nesmírně vážně.
Říká se o nich, že jsou nerozhodné, nu sami o sobě nikoli. Váhy mají spíše vyhraněný vkus a názory, je pouze otázkou volby jejich diplomacie, jak se postaví k prezentaci svého.      

Realita navzdory vyžaduje přístup alchymisty...


























Podivný sen, kdy rozpadají se naděje v prach a přímo pod prsty drolí se vše, raději nesahat... Jako hlína vysušená horkým sluncem bez jakékoli stopy po kapce vody.

Mezi svítáním a dnem, kdy zdánlivé stalo se skutečným a skutečné rozplynulo se, jakoby nikdy nechtělo bývalo být.

Tak pozná se okamžik, kdy z reality tryská vše na ruby. 
Je chybou snažit se vrátit vše do původního stavu. Nelze, vše již je úplně jinak strukturováno...

tuze přijít, a to, co je, ať je ve stavu jakém je, otočit ve svůj prospěch...

Toť umění alchymie... 

A Slunce znovu začne svítit, ne vysušovat...

14.4.17

Solve et coagula...




...na Polnici zatroubil anděl posledního soudu a spojil je, by posléze oddělil matérii od sebe a  posílil ducha, náhradou vytvářeje pocity zdánlivé sounáležitosti... jinde.






...neoddělitelné zůstává jako sen ...našlapující tiše ve bdění, zaposlouchaje se vlastní nehybnosti, klidného dechu, prodírající se vrstvami nevědomého, přesto jemně se dotýkaje všedního dne běžného Bytí...   






Až do chvíle, kdy vzpamatováno 
oživne to,  co zdálo se již zničeným,
pošlapaným v prachu beznaděje...    

Dva mohou stejné vnímat různě...

Stává se, a ne zřídka, že lidé stejné různě vnímají...
Stává se, že stejné různé pocity vyvolává...


Někdo vidí sklenici poloplnou, jiný poloprázdnou, to co v jednom probouzí děs, druhý vítá jako něco milého.  

Mnohdy lidé mluví o tom stejném a každý z jiného pohledu a je velice těžké uvědomit si, že jde v podstatě o jediné. 


Bez rozmlouvání nelze přijít na kloub tomu, co společné je, ani nepozná se, že nejsme v našich podivných myšlenkách ponořeni... možná chvíli sami, ale ne jediní.

Děje, které pozorujeme, probíhají podobně, ač třeba ne stejně, i někde jinde, jsou svolávané jakoby podle jednoho vzorce, matrice, nám všem vlastní přesahující strukturu hmoty a ovlivňující právě rodící se ideu....

Pod hvězdami, vždy pomyslím na to, že tam někde jinde jsou či byli lidé, kteří mysleli podobně a stáli či stojí před podobenstvím stejného...

11.4.17

Cykly času


























Cykly času, odžité srovnané do úhledné spirály protahující se prostory...
Cykly času prožívané prolínají se skrze vše i nádech neznáma,
přitahuje věky, co nestaly se  ... zatím...

Tam někde ukrytá je naděje, zklamání i všechny zrady,
bolest lemovaná radostí a prožitek lapený do pasti
lineárního vnímání...

Můžeš vidět jen starost a strasti, překážky zákeřně se tvářící anebo jinak,
poznat, že prožitím lze vše zdolat neb jen to, co je v nás dáno pevně,
rozpouští utrpení, jež rozplyne se v radosti...

2.4.17

Odkud přicházejí (Ke tvorům méně hmotným 2)

































Dokud člověk o nich jenom čte, je to jedno. Jsou to pro něj něco jako hrdinové, s nimiž se více nebo méně umí ztotožnit, rozumět jejich pohnutkám, jsou mu sympa, nesympa, bojí se jich anebo ne. Čtení může být prvním způsobem, jak na ně přijde, ale často to bývá jinak. Mnohdy člověk na něco narazí, na něco méně hmotné a potom jakoby náhodou se mu dostane do rukou něco, kde o tom, co sám potkal, někdo píše, anebo píše o něčem podobném.

Typickým příkladem, kdy zažila jsem něco, co jsem četla, jsou tencí lidé. Četla jsem o nich v povídce Briama Lumleyho. Jednalo se jednu starou čtvrť, kde byly vysoké domy a tam chodili tak tencí lidé, že splývali s pouličními lampami a dokonce někteří i jako pouliční lampa působili. Když šel obyčejný smrtelník kolem, často se postavili a maskovali se natolik, že působili jako lampa. Zvláštním znamením bylo, když v této čtvrti zhasla pouliční lampa, zasvěcení, a mnoho jich nepřežilo, věděli, že to tencí lidé jsou u ní. Lumleyho mám ráda, jeho série Nekroskop je velice dobrá hororová literatura, a na povídku jsem narazila díky doporučení, které se ale týkalo jiné jeho povídky, nicméně byly ve stejné knize. Tato povídka na mně velice zapůsobila, představa jiného druhu lidí... Vůbec jsem o ní diskutovala se svým oblíbeným strašidýlkem... Jednou jsme si tak povídali cestou po ulici a zaujal mě jev, přiblížíme se k lampě, ta zhasne, odcházíme, lampa se rozsvítí, tak jsme jich prošli několik.  Jistě, kdybych povídku nečetla, možná bych si lamp ani tolik nevšímala. Nějakou dobu mně bavilo z balkonu si říkat a zhasneš mi lampu? Stačilo chvíli počkat, lampa významně pohasla a potom se váhavě rozsvítila. Nezašla jsem tak dalece, abych kontaktovala energetickou společnost a studovala fenomén zhasínání konkrétních lamp. Nemělo to cenu, protože nebýt naši debaty nad povídkou, nenapadlo by mně "lampování".
Jistě, magie, se nějak projeví v elektřině kolem, zejména v počátcích, kdy člověk nemá vše pod kontrolou, spolehlivě odrovná nějaký ten domácí spotřebič či alespoň několik žárovek. Ale kdo si rád hraje s energiemi anebo má nějaké spřízněné strašidýlko, může lampování vyzkoušet. Oproti plameni svíčky, který se brutálně rozhoří najednou z ničeho nic, je toto dobrá doplňující "kratochvíle".

Umíme s magií i to, že si někde něco přečteme a potom si to pro sebe nějak zrealizujeme. Alespoň na chvíli. Nevěřím, že by lampování mohla být dlouhodobá oblíbená kratochvíle. Nicméně, pokud si budeme myslet, což můžeme, že vše děláme sami, jen naše ničím neomezená vůle zakalená pouze úmyslem lampovat, zůstaneme v zajetí omezení, že nic kromě ducha vycházejícího z matérie (vlastní maličkosti) být nemůže. Takový druh ateismu zcela jistě zabíjí poetiku, protože poetika je o tom, co je neuchopitelné neznámo. A mít vše jenom ze sebe, příliš prostoru pro poetiku nedává.

Takže odkud se berou? Proč lidé, kteří by si přáli něco lépe poznat, poznají pouze něco, o čem sami neumí přesně říci, zda je to jejich autosugesce anebo realita a naopak jiní, aniž by vůbec chtěli, potkají bytost spletenou z částic éterických, která sama manifestuje se natolik, že o jejím Bytí nelze pochybovat? Možná čtenáře napadá souvislost s léty magické praxe, kdy zkušenému magikovi se dostane zvláštní pozornosti. Na zkušenosti s magií toto také nezávisí. Naopak, podobná zkušenost člověka k magii přivede, neb osvojení si magických praktik jakýkoli kontakt s jakoukoli entitou vylepší.

Potkávala jsem různé lidi mající přátelství s bytostí jinou. Nejde již jenom o kontakt, ale o jistý druh vztahu, neb i bytost méně hmotná má jisté modely chování a lze vypozorovat i něco jako povahu, charakter... jednoduše osobnost, která je samostatná a jiná. Nejde o záležitostí typické,  nemohou se stát každému, neb toto vyžaduje i pěstování jisté citlivosti.

Lidé, kteří neumí bez rizika zlomeniny pomalu ani kotrmelec, jsou ochotní akceptovat, že jiní lidé si umí dát nohy za uši, vyskakovat vysoko, metat několik přemetů za sebou, neb toto viděli, byť sami v pokusu o něco podobného by se nejspíše přizabili. Jinak je tomu, jakmile člověk začne mluvit o tvorech méně hmotných s lidmi, kteří něco podobného znají jenom z béčkových hororů. Jistě, i tvor méně hmotný se umí manifestovat před jinými lidmi. Jestli to dělá, tak jenom proto, aby přesvědčil tebe,  který jej vidíš, ....abys tě zbavil pocitu, že potřebuješ doplnit šatník svěrací kazajkou. Onen zážitek není příjemný ani pro diváka béčkového hororu. Je konfrontován s něčím, co neumí unést a racionálně zpracovat. Nicméně po takovém zážitku je dosti lidí ochotno připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí.... Pokud tě nezačne považovat za kouzelníka, zpravidla zážitek vytěsní, dokud tě nepotká znovu, takže je docela možné, že sám udělá vše proto, by jste se nepotkávali (alespoň ne často).

Lidé, kterým strašidýlko takto vyděsilo kdysi známé, si pro příště dají pozor, neb dotek tajemna vztahy spíše zakalí. Promluvit o věci s člověkem věnujícím se magii také příliš užitku nepřinese. Jak jsem uvedla výše, samotná magická praxe není zárukou, že jedinec praktikující má zkušenost se skutečnou inteligencí odlišnou od projekce jeho vlastní osobnosti. Ono nejde o zkušenosti až tolik běžné a v podstatě neznám odvětví magie, které by nebylo zaměřeno na studium vlastní duše a očekávání vlivu bohů či bytostí navázaných na zcela konkrétní a určitý pantheon. Ovšem i vliv těchto entit či energií považuje dosti magiků za projekce vlastní osobnosti. Sice magik tě nebude ukecávat, že jsi apriori na svěrací kazajku, ač i tato varianta jej napadne jako první, ale naopak, vysvětlí ti, že to, s čím se přátelíš, jsi ty sám. Magik nemá příliš v oblibě nejistotu a tajemno, naopak, zpravidla má vždy ve všem jasno (a také často zná vše nejlépe, umí nejlépe).

Mám to štěstí, že znám několik lidí, kteří vnímají svět za oponou a navázali tam s někým kontakt. Jistě, znám ještě více lidí, kteří slyšeli o tom, že je takového něco možné a chtěli by s něčím navázat kontakt a po čase si sami vytvoří iluzi kontaktu. Jenomže ona iluze nepostačuje na to, aby měnila realitu kolem.
Člověk, který doopravdy zná někoho za oponou, prochází zmatkem pouze v prvních okamžicích. Ona jiná inteligence se umí manifestovat a projevovat natolik jednoznačně, nezaměnitelně a umí být viditelná i pro jiné (zejména v počátcích, kdy je potřeba důkazu), že ten, kdo takové zvláštní přátelství unese, nemá o čem pochybovat. Pokud i někdy takový člověk o tomto promluví, nikdy neřekne vše, a při prvních náznacích pochybností z druhé strany nemá problém dát pochybujícímu za pravdu. Neb tento druh zkušenosti není sdělitelný ani mágovi, který jej nemá. Takové věci pochopí jenom člověk, který sám zažívá...
Nemohu a ani nechci mluvit v absolutních hodnotách, ale takové přátelství lidem, o nichž vím, velice pomáhá a je to poznat na jejich životech. Ať je to člověk v očích jiných lidí dobrý, zlý, přátelský či nikoli, má osobní filosofii takovou či makovou, každému z těchto lidí se daří v tom, co si sami předsevzali. Věci kolem nich se pomalu a vytrvale skládají tak, že se dá mluvit o budování. Prakticky jediné, co tyto lidí umí v jejich úspěchu zastavit, je také ona známa podpora opaku toho, co přesně oni sami chtějí. Nicméně, pokud je jejich méně hmotný tvor skutečným přítelem, postupně a taktně je upozorní na to, čím sami si škodí.
Nikdo z těchto lidí nezačal tak, že by si přečetl grimoár a evokoval či vyrobil bídného červa odsouzenému k věčné otročině pro dobro jeho veličenstva velemága. Přišlo to samo od sebe, znenadání a také i bez jakékoli magické přípravy. U lidí, o kterých vím, zájem o magii nastal až po těchto zkušenostech.
Osobní zkušenost těchto lidí není popsaná v knihách o magii. Moderní magická literatura se zaměřuje zejména na praxi se složkami vlastní osobnosti. Zřídka lze nalézt něco mezi řádky, či přiznání autora, že na něco podobného narazil, bez jakéhokoli hodnocení. Současná magie je zaměřena zejména na změnu běžné reality prostřednictvím vlastní vůle, možná i proto preferuje bytosti vytvořené magikem. Něco se samo objevilo a zůstalo, není právě na této vlně. Nicméně poznávání vlastní osobnosti je prospěšné i takovýmto kontaktům, člověk si uvědomí, co zvládne sám a komunikace, kontakt jsou mnohem lepší.
Domnívám se, že esopublikace o kontaktech s plejáďany, různými bohy, počínaje od Krista, konče Thothem a Sethem, poměrně zkomplikovaly situaci. Píšou je lidé mající úžasnou fantazii neschopní oddělovat prvky reality od ní. Jistě, toto nebezpečí hrozí vždy, ale to se praxi a kritickým nadhledem na sebe dá postupně odbourávat. Lidé, o nichž vím, nemají tendenci poučovat národy, lidstvo, předávat moudra odjinud...

Odkud jsme a kam směřujeme... věčná otázka existencionalismu. Ptáme se ní na to, co reálně existuje. Je jenom logické, že podobné otázky si kladou lidé i ohledně svých méně hmotných přátel. Možná jde o další stádium po otázce, nejsem blázen a úžasu, ono to vážně existuje! Jakmile si člověk zvykne, ptá se, odkud To pochází. Na rovinu, jak naznačila jsem v prvním díle (první část), jde o různé druhy méně hmotných tvorů, takže není tak jednoduché říci, že jsou odjinud... někdo ano, někdo třeba ne. Nicméně již jenom to, že zde je kontakt znamená, že byl odhrnut závoj tajemna, běžně neviděného...