Článek nedoporučuji číst těm, kteří mají svá malá tajemství před partnerem a jejich noční můrou je, že by vyšly najevo a partner by v jejich verzi objasňující vše hledal logické mezery.
Nelze nikoho nutit, ani tlačit do toho, aby byť jenom chvilinku setrval ve vztahu, který mu nevyhovuje. Nakonec i civilní právo zahrnující některé osobní vztahy pod pojem smlouva (např. manželství, v minulosti zasnoubení) umožňuje ukončení i takovéto smlouvy. I v minulosti, byť katolická církev považovala platné manželství (tedy manželství konzumováno manželským stykem - pro zvídavé, styk před jeho uzavřením se nepočítal) za instituci, která končila smrtí jednoho z manželů, řešila situaci rozlukou od stolu a lože. Tak zajistila, že v důsledku nerozlučitelného vztahu nedocházelo k předčasným úmrtím.
Nelze nikoho nutit, ani aby setrvával ve vztahu méně oficiálním či dokonce jenom přátelském. Pokud jedné straně vztah nevyhovuje, je na místě situaci změnit, či rovnou ukončit. Považuji za nezadatelné právo každého ukončit jakýkoli vztah.
Ovšem ukončit jej férově, narovinu, čestným postavením se situaci i za cenu čelení výčitkám, hrozbám a různým reakcím druhé strany způsobené šokem, neb v mnohých případech bývá rozchod pro toho druhého překvapením.
Ukončit fair neznamená prohlásit, že nic nebylo, nebo light verze nic to neznamenalo, vše se ti jenom zdálo. Zdá se, že pokud jde o negaci a popírání, jde o taktiku, kterou dosti lidí neumějících jednat na rovinu používá. S velkou pravděpodobností tento extrémní způsob ukončení vztahu volí písemně, neb neriskují osobní jednání. Dokonalí srabíci se jenom tak zmíní během něčeho neurčitého a snaha o jakoukoli konfrontaci a vyjasnění situace vede k jejich agresivnímu jednání. Lidé nedělají věci jen tak pro nic za nic. Častou motivaci takového jednání je strach, u vztahů mileneckých či hodně přátelských, jde o strach z vlastní manželky (potkala jsem ženy, které situaci dávají mnohem lépe), jejíž existence se mnohdy i náhle u pána projeví trochu v jiném světle.
Ukončit fair neznamená, že člověk musí něco sálodlouze zdůvodňovat či dokonce si nechat své námitky vyvracet. Ukončit fair znamená narovinu říci, že již dál nic nebude bez idiotské berličky, nic to neznamenalo a podobně. Je iluzorní spoléhat, že lze něco ukončit bezbolestně. V danou chvíli, kdy to toho druhého zaskočí, pokud mu na vztahu záleželo, se nelze bolesti vyhnout. Jen srab si myslí, že rozchod bude (zpravidla pro něj) pohodlnou záležitostí. Nikdy nebyl a nebude, jenomže při fair jednání nezůstane po čase stopa hnusu a hořkosti v tom druhém.
Jednat férově znamená chápat, že někomu svým rozchodem ubližujeme, a nepřehrávat pocit viny na druhou stranu. Poznámky typu, "kdybys byl lepší", nebo "neztěžuj mi to, už tak mně bolí, jak ti ubližuji", jsou vážně trapné. V dané chvíli to asi tomu druhému nedojde, nicméně po čase ano.
Pokud se člověk chce rozejít, měl by toto předpokládám rozhodnutí promyšlené srdcem, neodkládat a nenaznačovat. Na rozchod se nedá toho druhého předem připravit. Nepomůže ani vyčůraná taktika, teď ti polezu na nervy přesně tím, co nesnášíš. Jako naschvál se ten druhý stane tolerantním. Budiž to bráno jako naschvál ze strany Univerza.
Co již vůbec nepochopím jsou lidé, kteří iniciují rozchod a potom ještě chtějí s tím druhým mít nějaký alespoň letmý kontakt a vyhledávají jej. Míra idiocie je v takovém případě nebetyčná. Vážně si myslí, že nevzbudí naděje na návrat či nebudou rozdírat starou ránu? Možná je za tím vším jen postižení jistou formou duševního sadismu. Často se takto děje u lidí, kteří se nerozešli fair. Než-li obšmejtat (jinak se ani výskyt pod různými záminkami tam, kde již člověk nemá co pohledávat, ani nazvat nedá) kolem bývalé přítelkyně či přítele, je asi lepší si narovinu s ním promluvit a přiznat, že ten rozchod se nezvládl, protože se zachoval/a neférově. Každý dělá chyby a je velmi statečné se alespoň pokusit napravit své kreténství.
Lidé se scházejí a rozcházejí. Jsou období, která trávíme s různými lidmi. Jistě, rozchody nebývají příjemné, ale když neprobíhají čestně, jejich následky se táhnou. Universum je mrcha a umí je předložit v nečekanou chvíli. Nemyslím ty varovné, kdy o nic nejde, ale něco, co potom člověku nastaví obraz, který již nemusí umět unést.
Pokud někdo něco nechce, je jedno proč, není potřeba jej nutit, aby to dělal. Výsledek, v tomto případě vztah, za moc nestojí. Být v pozici toho, komu je sděleno, že vlastně nic nebylo (jakoby se ty roky jenom zdály), je hnus, protože z ničeho nic je člověk sám na to, aby si uvědomil, že naletěl kreténovi, což je nesmírně těžké a bolestivé. Jakýkoli rozhovor s kreténem cenu nemá, neb ten právě uvěřil vlastní lži, které se drží jako záchranného kruhu před potopením.
Popravdě nerozumím tomu proč. I kdyby mělo jít o milenku a důvodem rozchodu by měla být záchrana manželství. Jistě, málokterá manželka toleruje, že je ještě někdo jiný a málokterá milenka nechce časem nahradit manželku. Jenomže v manželství, které je pevné, se lidé umí vypořádat i s kroky faux pas. Je to jenom o tom, zda je manželství založeno na iluzi o tom druhém, anebo na reálném poznání.
Je těžké se vypořádat s rozchodem pro toho, kdy byl postaven před hotovou věc a mnohem těžší, byl li ten rozchod neférový. Nemá cenu očekávat, že se ten druhý vrátí, byť jenom proto, aby se omluvil za nečestné jednání. A již vůbec nemá cenu snaha o jeho převýchovu, pokud, což je poměrně pravděpodobné, se vetře nějak do vaší blízkosti. Vše, co prožíváme a přežijeme, nás posílí. Třeba nastanou chvíle, kdy se člověk dostane do úzkých a bude si umět říci, co je to proti tomu když...., toto dávám levou zadní. Právě v tom je velký smysl událostí a činů, které vnímáme jako nespravedlivé - jako křivdu. Nemá cenu pořád se křivdou zabývat. Jednoduše se stalo. A právě to je důvod, proč většina lidí by chtěla být znovu mladými, ale se zkušenostmi, které mají již za sebou.
Komentáře